Psal se rok 1865. V Americe skončila občanská válka, známá jako válka Serveru proti Jihu. Nemusím připomínat, jak strašná ta válka byla a že ji obě tehdy nepřátelské strany dodnes proklínají. Jakmile skončila tato válka, jediná opravdová na severoamerickém kontinentu skončila, vrhly se tisíce a tisíce chudých lidí všech možných národnosti a ras na západ, aby zabrali poslední útočiště svobodných indiánských kmenů. Byli to většinou chudí a slušní lidé, které vyhnala bída z Evropy a s nimi křesťanští misionáři. Bohužel, nešli na západ jen tito slušní lidé, ale i kriminální živly, ano i vrazi, kteří unikli šibenici, nebo utekli z vězení. Mimo jiné nastal také šílený hon na Indiány a jejich zavírání do rezervací, které se nijak nelišily od koncentračních táborů ve druhé světové válce. Co Indiáni zkusili, nemusím vysvětlovat. Za pozornost stojí masové hubení bizonů, za účelem vyhladovění posledních volně žijících Indiánů. Bizoní vrazi nechávali postřílená zvířata bez užitku hnít. Tehdy už bílí měli k dispozici mazawaky - pušky opakovačky, které masakrovaly stáda bizonů a samozřejmě i Indiánů. Za těmito ,,udatnými střelci“ táhli stahovači kůží, kteří byli pro svoji činnost opovrhovaní jako zvířecí mrchožrouti. Stahovači přišli často k už zapáchajícím mršinám, ale stále se jim vyplácelo brát kůže a výhodně prodávat v obchodních stanicích.  Tito muži páchli mršinou a pálenkou, hlavně whisky, která se v Americe pokoutně v těch časech vyráběla všude, kde rostla kukuřice, byla to do té doby nepravá whisky, byla však často stejně kvalitní jako pravá, značková. Všude, kam tito stahovači bizoních kůží přišli, všude s nimi pohrdali pro jejich odporný smrad, který šlo jen těžko smýt. Často tak vznikaly divoké rvačky v saloonech, nezřídka rváči demolovali vše, co jim přišlo do cesty. Vzduchem létaly židle, láhve, sklenice, popelníky, vše, co mělo váhu a mohlo rozbít protivníkovi hlavu. Ano i nože létaly, taky nebylo málo zabitých. Tito lidé – mrchožrouti byli stejní rváči jako honáci dobytka, kteří se po dlouhé dřině s hnaním stád chtěli poveselit s děvčaty a napít. Nakonec padli poslední bizoni, a střelci i stahovači přišli o práci! Poslední Indiáni byli nahnáni do rezervací a ti, co měli štěstí, překročili hranici Země Velké Matky – Kanady. Umlkly válečné tance Siouxů, Čejenů, Šošonů, Černonožců, Sahaptinů a dalších prérijních Indiánů. Sedící Býk prchl do Kanady a ostatní skončili většinou v rezervacích, nebo pevnostních vězeních. Někteří ještě bojovali jako osamělí vlci a nakonec padli, nebo zemřeli hladem a zimou. V Prériích USA nastalo hrobové ticho, později si tyto americké stepi rozdělili velké dobytkářské společnosti.  Po páchnoucích mužích zůstala hanlivá přezdívka Stahovač kůží. Takže, ještě dnes, po bezmála 150 letech je to nejhrubší urážka všude na západě a středozápadě unie. Dodnes řekne-li někdo v hospodě někomu stahovači, mohou lítat kudly a šerifové místní policie mají co dělat, aby rváče zpacifikovali a zavřeli do cely. Takovým šerifem na přelomu devatenáctého a dvacátého století byl i známý Wayat Earp se svými bratry. Původně začínali taky jako nechvalně známí stahovači kůží. Později se stali zákonem v několika městech unie. Pro časté spory a neshody museli bratři Earpové se svojí živností po nějaké době, skončit, živili se tak mnoho let. Nakonec i pistolníci vyšli nějak z módy, protože i na Západě se nakonec prosadil zákon, spravedlnost a právo. Wayat Earp odešel na Aljašku, kde docela spokojeně žil se svojí ženou, celou řadu let. Není bez zajímavosti, že se Wayat Earp stal křesťanem, pravděpodobně zásluhou své ženy, čímž se stal čestnou výjimkou mezi bývalými pistolníky!