Jak už jsem řekl, přistěhovali jsme se z daleka, z asi 200 km vzdálených Žehušic. To co chci vylíčit, se stalo před přibližně padesáti lety, ale na veselou příhodu asi nikdy nezapomenu, ta ani po letech nevybledne. Do naší rodiny se dostal akademický malíř. Přesněji, můj bratranec si vzal jeho dceru. Pan Václav žil ve Vysokém Mýtě , nikoli bezvýznamném městě. Městu se taky říkalo neoficiálně Kujebín, to podle kujebáků  ševců, kteří zde v časech dávno minulých bývali. Nechme však ševce ševcem. Pan Václav čas od času zavítal i do Žehušic k tetě a obvykle několik dní pobyl, aby chodil po dědině, nebo do přírody a maloval. Byl profík, dokázal namalovat vše. Maloval portréty lidí, krajinky, květiny, zátiší, ano i akty. Vrcholem jeho díla však byla perfektní rekonstrukce obrazu nad hlavním oltářem kostela ve Vysokém Mýtě. Namaloval dokonce jeho menší kopii. Byl všude po celé Evropě a samozřejmě i tam maloval. Navštívil i Itálii a Francii. Pobýval i v Chorvatsku a na ostrově Hvar. Byl to člověk veselý a jako většina umělců, byl i bohémský. Dokázal roztočit náladu v hospodě, když viděl, že je tam jako o pohřbu. Nezkazil žádnou legraci. Jednou se o zábavě vsadil, že si zatančí kolo a bude do půl těla nahý a taky to udělal! Jednou takhle, bylo to o prázdninách a mě bylo jedenáct let, namaloval nádhernou kytici gladiolů. Ty kvetou obvykle v červenci, nebo na přelomu července a srpna, tak někdy to bylo. Namaloval obraz, postavil na zem do chodby, aby uschl a šel si sednout do obýváku a pokecat s příbuznými. Tehdy jsem tam byl, chodil jsem si občas hrát se sestřenicemi, o něco mladšími. Z obýváku bylo vidět do chodby. Okolo nás i pana Václava (příjmením jsme ho nesměli oslovovat, nesnášel to), se motal kocour. Byl to tedy kus, byl celý mourovatý, tmavohnědé barvy a vážil snad sedm kilo. Kocour lezl i okolo krku pana Václava, kde se i na chvíli uvelebil a dělal mu límec okolo krku. Najednou kocour zavětřil a seskočil. Vykročil do chodby a rovnou k čerstvému obrazu. Chodil okolo obrazu a jakoby znalecky si ho prohlížel. Najednou se zašklebil, spiklenecky přivřel jedno oko a dlouze zamňoukal. Pak se stalo něco, co nás všecky šokovalo. Milý kocour nacouval kolmo k obrazu a zastavil nějakých 50 cm od obrazu a zvedl ocas. Najednou se ozval takový známý zvuk z jeho análního otvoru, prostě pfrrrrrrrrrrrrrrrrr………… Kocour ohodil čerstvě namalovaný obraz řídkým exkrementem a než jsme se vzpamatovali, důstojně odkráčel ven! Nevíme, proč to udělal, proč nevyhrabal typickou jamku někde venku a nevypustil to svoje kočičí zlato a nezahrabal. Snad mu nevoněla čerstvá olejomalba, nebo naopak voněla, nikdo se to už nedozvíme. Pan Václav se dal do nezřízeného, divokého smíchu a my s ním!