Stalo se kdysi dávno, v letech sedmdesátých. V jedné sousední dědině bydleli strýček s tetou. Chovali všeliakou havěť a taky pižmové kachny. Pramáti kachna už měla dost manželova sexuálního dovádění a neustále před plemenným, starým kačerem utíkala. Kačer byl zlomyslný. Honil nejen svůj kachní harém a potomky po dvoře, ale směle a drze napadal i slepice a nakonec nedal pokoj ani psovi. Pes byl typický voříšek neurčité rasy, ale žádný slaboch. Když pan kačer překročil míru únosnosti svého dovádění, milý Cigán se ohnal a lehce ho uchopil za krk, a tím se kačer zklidnil. Vraťme se však ke kachně. Jednoho dne už zoufalá kachna nevěděla, kde se skrýt před bláznivým erotomanem, prostě nečekaně zamávala křídly a vzlétla. Obletěla barák a usadila se na střeše za komínem. Tam kačer za ní nemohl, byl příliš těžký na to, aby se vznesl do vzduchu. Milá kačena dělala, že se bojí slétnout se střechy zpět, nebo že zapomněla létat. strávila na střeše celý den, asi od sedmé ranní, do slunce západu, tehdy asi půl deváté, ještě starého, dobrého a jediného platného středoevropského času. Zrovna jsme u strýčka byli. Strejda tedy ztratil trpělivost, vytáhl žebřík, přistavil ke střeše a vylezl ke komínu, aby kachnu sundal. Když už byl nahoře a natahoval ruku, aby ji chytil, tak milá kachna zamávala křídly  a frnk, obletěla širší okolí  domu a nakonec přistála na dvorku, odkud ráno vzlétla. Strejda si ulevil: ty huso hloupá, příště tě tam nechám a klidně si tam i chcípni! Nic mu nevdilo, že to byla kachna a ne husa. Celé příhodě jsme se dlouho smáli a neubráním se smíchu, při vzpomínce na to! Všichni, strejda, teta, můj táta a další jsou už na pravdě Boží, ale vzpomínky nevyblednou!