Fráter Medvěd.

Bylo asi čtrnáct dní před vánoci 1984, když se u nás zastavil Vašek Zmok. Povídali jsme si o všem možném. Onehdy byl v Praze nakupovat, nějakou, tehdy ještě nedostatkovou spotřební elektroniku. Má dvě dcery, tehdy ještě mladší Hanička byla svobodná a bylo jí šestnáct let. Starší už byla vdaná a kdesi na jižní Moravě. Vašek se u mě zastavil na zpáteční cestě. Měl dobrou náladu, tak vypravoval různé příběhy. Jeden mě zaujal obzvlášť. Vašek povídal a já poslouchal se zatajeným dechem.

                Tak jsem byl tak utrmácený a unavený jako koza po kozlatech, začal své vyprávění. V Praze jsem vše dobře pořídil a zbyly mi ještě tři hodiny do odjezdu vlaku. Měl jsem hlad i žízeň, tak jsem zašel na Malou Stranu k Františkánům. To byla a snad stále ještě je vyhlášená a tehdy i cenově přijatelná restaurace, v bývalém klášteře. Ten kdysi patřil Františkánům. Císař Josef II. Klášter zrušil, jako už mnoho jiných. Později byl mnichům navrácen za France Josefa I. Definitivní konec kláštera a řádu v hlavním městě nastal až v roce 1949, kdy byli mniši vyhnáni a nakonec pozavíráni. To udělali Gottwaldovi komunisti, kterým nebylo ni svaté. Část mnichů stačila utéct za hranice, většinou do Německa, nebo Rakouska.

                Tak jsem tedy vstoupil do restaurace, ale všude bylo nabito. Volno bylo jen u jednoho stolu, kde seděl nevzhledný muž, trochu strašidelného vzhledu. Jeho lebka a tvář živě připomínala medvěda. Měl pronikavě pichlavé, uhrančivé oči, ale zároveň dobromyslné. Sebral jsem odvahu a zeptal se ho, má-li u stolu volno. On se usmál a řekl mi: jen pojď synu a posaď se. Pověz mi něco, kdo jsi a odkud si! Překvapila mě jeho milá slova a příjemný, laskavý hlas. Strach se vytratil, a já si přisedl, ani nevím jak. Mnich se mi představil jako bratr František. Já mu odpověděl: Václav Zmok, těší mě! Tak jsem mu povyprávěl vše, co jsem věděl, i vše, co mě trápí, i co dělám. Povídali jsme si jako bychom se znali odjakživa. Pověděl jsem mu i to, že jsem prodavač – skladník v jedné východočeské samošce, i to, jak málo je moje nelehká a psychicky náročná práce ohodnocena. Povídali jsme si dlouho a já zapomněl na čas. Najednou jsem zjistil, že mi ujel poslední vhodný vlak a že je sedm večer a tma. Zaplatil jsem bratrovi Františkovi útratu a zjistil, že už nemám ani na vlak. Co teď? Moje úvahy přerušil můj nový a nejlepší přítel, jakého jsem mohl získat! Řekl mi: Vašíku, neboj se, všecko se dá napravit, půjči mi peněženku. Bratr Medvěd si vzal peněženku do ruky a požehnal mi ji. To už stál a měl v ruce velkou pastýřskou hůl. Rozepnul roucho a řekl: pojď, hodím tě domů, vezmi si svoje věci, jdeme! Byl jsem jako ve snách, fráter mě vzal pod roucho jako kvočna kuřata, udeřil zlehka holí o zem a ve zlomku vteřiny jsme byli na dvoře našeho domu, 140 km od Prahy. Zval jsem bratra domů, ale on ni řekl, že musí do Regensburgu na mši, že je domluven s bratřími. Řekl mi, až mě budeš potřebovat, stačí říci: bratře Medvěde, nebo Františku, kde jsi! Ještě mi sdělil, že byl převorem kláštera a že je to velmi, velmi dávno. Načež lehce udeřil holí o zem a zmizel beze stopy. Manželka, ani rodiče mi nevěřili. Otec mi vyčítal, že jsem utratil všecky peníze, co jsem měl. Otevřel jsem peněženku a vykřikl údivem. Byla nacpaná penězi! Ještě jsem z dálky slyšel bratrův hlas: čím víc budeš dávat potřebným, tím víc peněz budeš mít! V následujících dnech, týdnech se mi to jen potvrdilo.

                Vskutku, čím víc Vašek dává, tím víc se plní jeho peněženka! Musí ovšem dát těm, kteří to skutečně potřebují. Když si chce někdo pomoci a jeho pohnutky nejsou upřímné, peněženka je prázdná…….!